RECENZE: Kvietah na desce „Díky, včely“ skvěle snoubí písničkářství s popovým zvukem

Vnější svět je temnější a na vývoji interpretky se to pochopitelně podepsalo. Debutové album vyšlo v únoru 2022 a jen pár dnů potom se Evropa obrátila vzhůru nohama. Určující moment ruské invaze na Ukrajinu se na novince projevil hned několikrát. Tu v náznacích, onde explicitně. Kvietah ale nepatří do rodu kriticky tepajících a sekajících písničkářů. Mnohem bližší je jí básnická citlivost a schopnost vyhmátnout podstatu situace načrtnuté jen prostřednictvím důležitých detailů.

Závěrečná „Mami“ s verši „Mami, schovej se pod schody / ohnivý včely brázdí nebesa / doufám, že se nezlobíš, že jsem ti nestih zavolat / že jsem ti nestih napsat“ bolí a trefuje přesně ty správné emoce. Významově otevřenější, nicméně cílící stejným směrem, je i „Herojam sláva“, válka proráží také ve skvělé skladbě „Lucie“.

Jakousi nejistotu a nekonturovanou temnotu lze vycítit ve všech devíti novinkách (digitální edice nabízí ještě o jednu víc, bonusovou anglickou „Miss U Big Time“, která ale z nálady alba dost vybočuje). Záblesky světla ze spíše melancholického debutu se vytratily. Tady přebírají otěže smutek, beznaděj, zranitelnost a samota.

Kvietah dovede emoce vtělit do svěžích, nikoliv však sveřepě originálních metafor – „Všichni mí kumpáni teď fáraj / do šacht svých trápení“ („Linka“), „Jsem špatně rytej linoryt, hlavou dolů / obraz, co nemůžete pochopit“ („Díky, včely“) nebo „Jako táta si vybrat strany, jako máma se vedle postavit / jako brácha jít do války“ („Lucie“). S jazykem si hraje tvárně, nebojí se lehounkých odkazů („Okna zamaluje černý uhlí, prsty mi v železo ztuhly“) ani význam posouvajících zlomů a přerušení veršů.

Dřívější, celým prvním albem prostupující pop-rockový sound nahrazuje širší zvuková paleta s větším podílem elektroniky. „Linka“ se tak opírá o aktuální popový zvuk s moderním beatem, „Mami“ se vznáší pouze nad tóny klavíru, „Ježíš“ zase poprockový střih špiní syntetickou basou. Zůstávají smysl pro nosné melodie i sebejisté pěvecké podání. Celkový výraz se, v souhře s texty, noří hlouběji do temnoty a neurčitosti, písně nenápadně dokreslují ruchy i abstraktní plochy, které dobarvují atmosféru nejistoty.

Kvietah na desce „Díky, včely“ jasně míří do popového hájemství, o písničkářskou podstatu však její nová tvorba nepřichází. Skladby jako „Grossvenediger“ nebo „Díky, včely“ by s přehledem mohly zamířit do rádiového éteru – a tím nemyslím pouze alternativní rozhlasové stanice. Stačilo by málo: trochu osvícenější dramaturgie a posluchači ochotní naslouchat.