Zdeněk Doubek: Zámeček (Radnice)

Zámeček, jeho vznik a majitelé

Osm kapitol o historii hradeckého Zámečku na kopci svatého Jana, zpracovanou badatelem a historikem panem Zdeňkem Doubkem (1934-2015) pro zpravodaj města Hradec Králové Radnice

Zámeček, nazývaný též Tvrz nebo Tvrzka, se nacházel na kopci svatého Jana, někdy nazývaného též Na Vinici, Na Konstanci nebo Na Poušti, některé prameny uvádějí též název Stráň, protože pod kopcem byla známá obec Lhota pod Strání. Podle josefínského katastru z roku 1785 tu bylo jméno jedné trati Svatojanská, a ta měla pozemky Na Vinicích. Objevuje se také název pole Pod Kopcem z něhož plyne, že se tu zkráceně říkalo také Kopec nebo Na Kopci. Okolo roku 1530 také U mistra Jana Husi, po roce 1542 se ujal název U mistra Jana Husi Na Vinicích, též Sv. Jan Na Kopci nebo Sv. Jan Na Vinicích, o něco později Poušť u mistra Jana Husi (po roce 1583). Obyvatelé také říkají Kopeček Svatojanský nebo Kopeček, ale nejčastěji se do současné doby používá název Zámeček.

Podle usnesení obecního zastupitelstva z Třebše z roku 1922 se měl kopec nazývat Husovým kopcem, avšak ke schválení pojmenování nedošlo. Úředně je po roce 1928 místo nazýváno Kopec sv. Jana. Jako zajímavost je možné uvést, že Kopec sv. Jana náležel k Zámostí (dnes součást Malšovic).

V roce 1689 uvádí F. Švenda, že František Ernest Pichler byl ve městě uznávaný chirurg. První zmínka ve spojitosti s F. E. Pichlerem a Kopcem sv. Jana se nachází na plášti zvonu. Zde je vyryto František Ernest Pichler 1699. V tomtéž roce inicioval F. Pichler, primas, posvěcení zvonů, aby se s nimi mohlo zvonit proti zlému počasí. Pozvané hosty ke svěcení pohostil v malém domku u kostela. Z roku 1715 pak pochází zpráva o stavbě kostnice u kostela Mistra Jana Husi Na Vinicích. V té době byl v Hradci Králové mor.

František Ernest Pichler, královéhradecký primas a inspektor městského hospodářství, nechal také vytesat v pískovci statui (sloup) s Kristem při něm sedícím. Na něm je patrný nápis Franz Ernest Pichler 1715. Plastika Krista byla umístěna u kostnice (postavené též nákladem F. Pichlera) u kostelíka sv. Jana. Později byla socha přenesena do kostela k oltáři z roku 1858 – 1859.

O tom, že F. E. Pichler byl primasem, svědčí i jeho podpis (1706) na účtu vydání města při návštěvě pana podkomořího v Hradci, kde jej městská rada uctila, jak bývalo zvykem. Pichlerovou manželkou se stala vdova Blahová, které patřil grunt.

(Pokračování

Zámeček, jeho vznik a majitelé (2)

Historik Jaromír Mikulka v roce 1994 zaznamenává k roku 1706 v dějinách Hradce Králové následující zprávu o primasovi Františku Pichlerovi: „V roce 1706 vystupovali hradečtí sousedé proti primasovi se stížností, že se obohacuje z obecního majetku. Na jejich stranu se postavil i císařský rychtář Václav Blaha, a tak komora rozhodla, že F. Pichler má být až do vyšetření ze svého úřadu suspendován. Avšak na druhé straně se jej zastával podkomoří Jan Karel, hrabě z Valdštejna.“

Jaromír Mikulka dále uvádí, že se dochoval materiál svědčící o tom, že si primas skutečně svévolně bral dříví z obecních lesů. Stejně tak hospodařil se stavebním materiálem, prkny, kamením, cihlami, vápnem a užíval je pro „své nepotřebné“ stavební podniky. Zřejmě tu šlo o dům u sv. Jana Na Vinici, jenž jeho dědici dostavěli do podoby barokního Zámečku. A. Doubrava v roce 1972 připomíná, že v kamenném ostění hlavního vchodu do Zámečku byl vytesán latinský nápis v kartuši: „Si Deus pro nobis, quis contra nos“ (Je-li Bůh při nás, kdo proti nám). Zámeček čp. 1 dále popisuje jako honosný měšťanský dům či villegiaturu se zahradou. Závěrem připomíná, že vzhledem k dominantní poloze byl v roce 1972 navržen k záznamu do státního seznamu nemovitých památek. Podle ústního sdělení ing. architekta Čurdy šlo o ojedinělou stavební památku, jíž lze charakterizovat jako barokní vilu, v Čechách je podobnou stavbou pouze budova amerického vyslanectví v Praze.

Doubrava dále uvádí, že v domě čp. 14 pod Zámečkem byl v roce 1884 otevřen hostinec. Hostinec v Zámečku byl zrušen v roce 1878.

Zajímavá je i ohradní zeď hřbitova okolo kostelíka sv. Jana Křtitele na kopci sv. Jana. Původní stará část je postavena z pískovcových neopracovaných kvádříků a nabízí se domněnka, že část dovezeného kamene ze zbouraného kostela sv. Antonína, v době stavby josefínské pevnosti, byla použita k jejímu vystavění a část si mohl přisvojit stavitel zámečku F. Pichler. Z dalšího kamene byl vystavěn novohradecký kostel. Zvětšená a novější část oplocení hřbitova je z cihel.

(Pokračování)

Zámeček, jeho vznik a majitelé (3)

František Ernest Pichler zemřel jako primas v 72 letech 13. 10. 1719. Pochován byl podle zanechaného testamentu z 6. 7. 1719 do vlastní krypty (sklípku u tzv. Pichlerovského oltáře), nyní oltář sv. Josefa v katedrále svatého Ducha. Svůj majetek odkazuje manželce Terezii a jak zmiňuje F. Švenda, „ta tu tvrzku dostavěla“.

A. Doubrava však v roce 1972 uvádí ve zpravodaji MNV v Hradci Králové u hesla Nový Hradec Králové že dům, který F. Pichler vyženil s vdovou Blahovou na kopci sv. Jana Křtitele, nechal zbourat a začal stavět nový dům, nedostavěný jej pak v roce 1719 odkázal své druhé manželce Johance, rozené Dinkové. Ta jej po jeho smrti dostavěla. Vdova měla též tři pastorní syny a dva z nich se dali na dráhu kněžskou. Josef Benedikt Blaha, poslední ze synů, dostal odkazem 1500 zlatých a louku na ostrově. Ten se stal později také primasem města.

Další zmínka pochází také od F. Švendy a váže se k roku 1722, kdy nově ustavený VII. biskup královéhradecký Václav František Karel Košinský z Košína se zastavil ve skromném průvodu 6. 7. 1722 v zámku Pichlerovsko-Blahovském Na Vinicích u svatého Jana. Zde byl uctěn obědem. V odpoledních hodinách odcestoval do Hradce Králové, odkud mu na uvítanou jelo 39 kočárů s místní honorací a přišlo též městské vojsko, doprovázené střelbou. U bran města jej uvítal městský magistrát a ozvala se další střelba z hmoždířů. Doprovozen byl k svému domu, biskupské residenci. Druhý den uspořádal biskup ve svém domě oběd pro 40 jím vybraných hostů a duchovní byli uctěni pohoštěním v sekretáři biskupství. Z oken biskupské residence na Velkém náměstí byl velice pěkný výhled na Zámeček, který byl na kopci sv. Jana, proti oknům biskupství. Na počest příjezdu biskupa do Hradce Králové byl ten večer od něho zhlédnut mistrně nastrojený oheň (ohňostroj) na Zámečku. Nechal jej připravit hrabě Jan Norbert Libštejnský jako noční závěr oslav příjezdu biskupa.

V roce 1726 byl zřízen viceprimasem Josef Blaha. V následujícím roce se na kopci sv. Jana se souhlasem církve i města usadil v malém domku (zádušní byt), postaveném za kostelíkem sv. Jana, poustevník Franc Henselius. Byla mu přiznána nejprve poloviční špitálská dávka a protože vyučoval místní děti, dávka celá, spolu s dřevem a kolednickými požitky. (Před ním tu bývali i jiní poustevníci, kteří pomáhali při údržbě kostela, zvonili a na zdejším hřbitůvku kopali hroby podle potřeby). Pohřbeni byli ve sklípku uvnitř uvedeného kostela

Zámeček, jeho vznik a majitelé (4)

V roce 1729 byl opět dosazen do rady jako primas Josef Benedikt Blaha a jako radní mimo jiných též Jiří František Procházka a Vít Blaha.

V roce 1836 jel ke korunovaci císař Ferdinand s císařovnou Marií Annou. Při cestě do Prahy se zastavil na nocleh v Hradci Králové. Druhý den, 23. září odpoledne o 6. hodině, dojeli na kopec sv. Jana, navštívili Zámeček a z jeho oken se kochali vyhlídkou na město. K jejich přivítání zněly všechny zvony a střílelo se z hmoždířů. Také přijali hold dětí z Hradce Králové, ty pro jejich obveselení před nimi zatančily.

Václav Kliment Klicpera byl oddán se svojí druhou ženou Annou, rozenou Trnkovou z Malého náměstí v kostele sv. Jana Křtitele u Zámečku. Podle zachovaného rukopisného testamentu Jiřího Františka Prochazky z roku 1738 odkazuje svoji manželce Františce a tehdy nezletilému synu Josefovi Zámeček a dům v Hradci Králové s tím, že se jeho matka s ním rovným dílem rozdělí. Na důkaz platnosti kšaftu jsou podepsáni Karel J. Markota a Vácslav Dyntar.

Ovdovělá Františka Prochazková, měšťanka, prodává dědičný Zámeček (Tvrz), získaný kšaftem po Jiřím Prochazkovi, radním a hospodářském městském řediteli U sv. Jana Na Kopci, dne 4. června 1767 se zahradou, vinicí, loukou a užívacím právem panu Františku Moratovi, měšťanu a kupci v Hradci Králové a jeho manželce Uršule za 1 400 rýnských zlatých hotově. Celý prodej byl zapsán do městských knih, podepsán s zpečetěn. Jako svědci jsou uvedeni Karel Ignác Vydra a Antoním Sýkora. V této smlouvě však již není žádná zmínka o synu Josefovi. Další zmínky o majiteli Zámečku chybí a nalézají se opět u F. Švendy k roku 1774, kdy je uvedena paní Rozkošová, prvně provdaná za Malinského, po jeho smrti za královéhradeckého městského ředitele Prochazku a nakonec za Bergra, císařského rychtáře ve Dvoře Králové. I posledního manžela přežila. Nakonec se vrátila do Hradce Králové, kde stále byla držitelkou majetku rolního dvora čp. 18 na jižním svahu kopce sv. Jana a domu ve městě čp. 142, kde zemřela. Zůstali po ní nevlastní synové, páteři Felix a Bernard a Vít Bergr. Jak se podělili o pozůstalost, nevíme. Při jedné z válek s Pruskem v roce 1778 byla v Zámečku vojenská nemocnice.

(Pokračování)

Zámeček, jeho vznik a majitelé (5)

Změna v držitelích Zámečku na kopci sv. Jana nastává v roce 1797, kdy se zřejmě rozhodl František Morati a jeho dcera Uršula Wittib Morati prodat Zámeček (Schloss). V kupní smlouvě je uvedeno, že se majitelem stává guberniální rada Podivin, rytíř von Höpflinger a Bergendorf. Zámeček u Hradce Králové byl na Johanisbergu. Uvedeny jsou i jeho děti Barbora, Scholl, Aloisia, Franz a Josef. Ve smlouvě je dále uvedeno, že součástí koupě je kromě Zámečku též Ottmarische Chaluppe (chalupa či selský dvůr čp. 18, na jižní straně kopce Zámečku směrem k Roudničce nebo též k silnici do Kluků), Schenen (stodoly), Stallungen (stáje) a Schüttboden (sýpka), mit dem Garten (zahrada) und den Feldern (pole). Jako svědkové podepsáni Lodgmann von Auen, advokát a Josef Menhart. Jako prodávající je uvedena Uršula Wittib Morati a otec Franz Morati.

Další kupní smlouvou z roku 1810 prodává Zámeček čp. 1 rytíř Podivin von Höpflingen novému kupujícímu Rudolfu, svobodnému pánu von Otto z Ottensteinu, generálu kavalerie v.v. Jedná se o Zámeček čp. 1, pozemky k němu patřící, chalupu s čp. 2 (nepodařilo se zjistit, o jaký objekt se jednalo, možná, že byl zbourán) se zahradou, polnostmi a viničnou horou, dvorem čp. 18, zahradou a polnostmi. Jako svědci jsou podepsáni Karl Hübner a Josef Ditrich. Svého majetku si však mnoho neužil, protože již v roce 1811 nechává sepsat velice podrobný testament. Zámeček a dvůr v Roudničce (podle V. Waldeka z čp. 115 se jedná o hospodářský dům čp. 18), odkazuje své manželce do její smrti. Protože byl bez dětí, odkazuje po smrti manželky majetek nejprve synovci, hejtmanu granátníků Karlu Ottovi, avšak pokud by i on zemřel bez dětí, připadl by majetek druhému synovci, rytmistru Karlu Ottovi, a pokud by i ten zemřel bezdětek, stal by se majitelem třetí synovec hejtman August Otto. V tomtéž roce Rudolf zemřel a byl pochován na „Slavíně“ u kostela sv. Jana. Jeho manželka zemřela v roce 1824 a dědictví připadlo rytmistru Karlu Ottovi. To se již také prvně připomíná v Zámečku hostinec. Karel neměl zájem se o dědictví starat a přepustil jej Augustu Ottovi. Ten se do Zámečku nastěhoval a bydlel v něm od roku 1840 do roku 1844. Podle dohody měl platit odstupné Karlovi ve výši 2 000 zlatých. Neplatil, a tak mu Karel dal výpověď z užívání.

Do roku 1850 patřil kopec sv. Jana (osada) k městu Hradec Králové. Po tomto roce byl oddělen jako zvláštní osada a připojen k Třebši.

Další zprávy o majitelích Zámečku jsou jen velice strohé. V roce 1854 byl majitelem Matyáš Schwing. Krátce poté, v roce 1857, byl majitelem kancelista z Mladé Boleslavi, Jakub Ryba. Protože však nebyl finančně dosti silný, byl mu Zámeček v roce 1858 prodán v dražbě. Další majitel byl z Opatovic – Matyáš Šimon s manželkou Marií

Zámeček, jeho vznik a majitelé (6)

V roce 1866 se v restauraci, která byla v budově Zámečku, stravovali vojáci pruské armády. Vařila jim hostinská Šimonová. Uvádí se, že když Prusové začali střílet z děl na Hradec Králové, hostinská utekla s rodinou a krávou do lesa a zde se nějaký čas ukrývala.

Při oslavách Františka Palackého se zde slavilo v roce 1868, zpíval tu zpěvácký spolek „Slavjan“, hrála vojenská hudba a profesor Kristian Stefan, též historik našeho města, tu měl řeč. Nakonec místní ochotníci sehráli divadlo a okolo půlnoci se obyvatelé města vraceli s lampiony do města. K uctění památky na upálení Mistra Jana Husa se vzpomínalo v roce 1869. Zapěl tu zpěvácký spolek z Kuklen „Vlastimil“. Vše uvádí královéhradecký promovaný historik Aleš Doubrava (též L. Domečka a F. L. Sál 1928).

Prvním Waldekem v Hradci Králové se stal důstojník (nadporučík) Wilém Waldek, narozený v roce 1831 ve Vimperku (zemřel 1910 v Kostelci nad Orlicí, pochován je v rodinné hrobce na Pouchově). Služebně v záloze, příslušný do Josefova. Později byl předsedou pravovárečného měšťanstva a městským radním v Hradci Králové. Jeho manželka Emilie, roz. Kemlinková, se narodila v roce 1843 v Hradci Králové a spolu se stali vlastníky domu čp. 115 na Malém náměstí. Zemřela v Kostelci nad Orlicí 1909 a k pohřbení byla převezena také do rodinné hrobky Waldeků na Pouchově. Výše jmenovaná Emilie zakoupila Zámeček v roce 1873. Nedochovala se však kupní smlouva.

Posledním majitelem před vyvlastněním, byla rodina Kmochova – Waldekova v Hradce Králové. Ze zachované závěti, uschované v archivu rodiny u Viléma Waldeka z čp. 115 v Hradci Králové, vlastnili Zámeček tito dědicové: MUDr. Emil Waldek (1/3). Služebně byl ve Vídni, kde zastával funkci plukovního lékaře zdravotního oddělení při čsl. konzulátě a býval i vrchním vojenským námořním lékařem. V době sepisování poslední vůle bytem v Kostelci nad Orlicí.

Dalším dědicem byl František Waldek, majitel cihelny a realit v Plotištích nad Labem a Zámečku (1/3). Vilém Waldek, hospodářský rada na panství Kinského v Kostelci nad Orlicí, dědil také 1/3 Zámečku. Dodatkem závěti je klausule (1909), že Zámeček nebude prodán cizí osobě a zůstane ve vlastnictví příslušníků rodiny Waldeků.

Zámeček, jeho vznik a majitelé (7)

Proto byla vlastnická práva Zámečku MUDr. Emila Waldeka, plukovníka, který měl na Zámečku sbírku památek ze svých zámořských cest, prodána v roce 1927 po 1/6 Emilii Waldekové, neteři, provdané Kmochové, stejně jako Vilému Waldekovi mladšímu, synovci, bankovnímu úředníkovi, a k tomu též patřící domovní a hospodářské stavení čp. 18 na kopci svatého Jana s příslušnými rolemi a pastvinami, které jsou zapsány v pozemkové knize v Třebši.

MUDr. Emil Waldek si v kupní smlouvě vyhradil užívání prodané 1/3 do své smrti a za to platil daně a dávky se Zámečkem spojené. Testament byl uzavřen v roce 1927. Hostinec na Zámečku, kdysi hojně navštěvovaný Hradečany pro neopakovatelný pohled na město, Krkonoše a širokou krajinu, nezamlženou smogem, byl nakonec uzavřen v roce 1878. Snad místo něj měla sloužit hospoda Halounkova (v sousedství čp. 18), která byla otevřena na jižním svahu kopce v roce 1884.

Podle fotografie vzniklé okolo roku 1900 byla parková zahrada Zámečku oplocena kamennou zdí a na severozápadní straně Zámečku byla dřevěná, otevřená, ale střechou krytá veranda (původně, podle V. Waldeka z čp. 115 konírna). Po pozdějších úpravách sloužila hostům hostince v době nepříznivého počasí jako kryt před deštěm. Jaká byla dohoda s ostatními vlastníky mi není známo. Jisté však je, že ostatní dědicové zde měli svoje pokoje, které využívali.

Jasné je, že Zámeček začínal zvolna chátrat. Nakonec v něm bydlela rodina Kmochova, tedy matka Emilie, rozená Waldeková, se syny. Jediná větší úprava Zámečku byla provedena okolo roku 1930, kdy byl pořízen nový krov. Drobnější úpravy financoval jako půjčku otec E. Kmochové. Po rušných únorových událostech (1948) byl zřejmě Zámeček vyvlastněn.

Vlastníkem se stal Bytový podnik a již v roce 1950 byl dopisem technického referenta města oznámen stav Zámečku za krajně kritický a doporučovalo se vystěhování dvou rodin do měsíce. Tehdy se odhadovaly náklady na opravu i s vymalováním na 40 000 Kčs. Následující podrobná zpráva z roku 1951 uvádí, že „budova je značně sešlá, plná trhlin do šířky 3 cm a také posunuté zdi zdola až o 3 cm, v síni jsou až 6 cm trhliny, stěny jsou odděleny ve fabionech od stropů, je popraskané kamenné nadpraží a svislé spáry se směrem vzhůru rozšiřují“. Tehdy se za příčinu považuje nezajištění vodorovných tlaků plochých kleneb v základové půdě. Geologický posudek z roku 1958 byl podrobný a měl zjistit hloubku založení budovy, změny pod základy a tím i příčinu vzniku trhlin. Stav se zjišťoval kopanými sondami a vrty.

Zámeček, jeho vznik a majitelé (8)

Budova byla založena na zvětralých slínech a slínovcích. Spodní voda je zjištěna pouze u severozápadního rohu budovy. Dále se sledovala laboratorně vlhkost, objemová váha, obsah vápna, smrštitelnost a stlačitelnost. Výsledkem bylo konstatování, že budova je založena od 1,4 m do 3,3 m na stlačitelných zeminách. Kvůli mělkému založení se Zámeček sesednul v jedné části dříve než v části hlouběji založené a podsklepené. Pokles byl teoreticky vypočten o pět centimetrů. Tím se utrhl celý jihovýchodní roh. V roce 1959 provedl ing. arch. F. Fridrich architektonické zaměření celé budovy, ohodnotil ji jako značně sešlou a vyžadující brzké opravy. Některé trhliny v klenbách byly již vyplněny maltou a zamalovány, budova byla stažena ocelovými kleštěmi.

V prosinci roku 1969 upozornil vedoucí Útvaru územního plánování a architektury ing. arch. Hájek tehdejšího předsedu MěNV na havarijní stav objektu a nutnost jeho vyklizení. Doporučuje objekt zachránit vzhledem k jeho architektonické a urbanistické hodnotě a využít jej jako vyhlídkovou restauraci. Náklady na rekonstrukci odhaduje nejvýše na 1 milion Kčs.

Dne 12. ledna 1970 bylo rozhodnuto o provedení zabezpečovacích prací pomocí provizorního vydřevení, jež bylo později skutečně na jihovýchodním rohu provedeno. Poslední zpráva ze 7. února 1970 se týká opět naléhavosti provizorního zajištění objektu.

V roce 1973, po prohlídce autory projektu, byla navržena záchrana pomocí statického zajištění stavby a náklady na to mohly být nejvýše 400 000 Kčs.

V závěru zprávy (posudku) z roku 1973, kdy byl majitelem Zámečku Městský národní výbor v Hradci Králové, autoři konstatují, že jediným obyvatelem jedné místnosti, kterou byla kuchyně na Zámečku, je bývalá majitelka Emilie Kmochová se synem. Autoři posudku podrobně popisují jednotlivé trhliny na stěnách, dostatečně silné základy, vyhodnocuje se geologický průzkum provedený v minulosti. Autoři navrhují několik řešení. Závěrem uvádějí, že „je možno objekt Zámečku zachránit statickou rekonstrukcí přijatelným nákladem“. Nakonec doporučují, aby byl objekt využit v každém případě pro širokou veřejnost. Z uvedených poznatků se ukazuje zcela reálným otevření zadaptovaného objektu koncem roku 1975. Zpráva byla ukončena v březnu 1973. Poslední posudek vypracovaly Inženýrské služby, hosp. zařízení ČSSI, Praha 2, Karlovo 9, název: Odborný statický posudek nosných stavebních konstrukcí budovy Zámečku na Novém Hradci Králové.

Zámeček však byl nakonec v roce 1978 pro zchátralost zbořen a materiál rozvezen na různé zavážky a také použit na stavby v okolí. Krátce po bourání se propadl strop hlavního sklepa a stejně tak i loch, ve kterém byly tři výklenky pro zrání ležáckého piva, stejné jako měly domy pravovárečníků v Hradci Králové. Zda se tu pivo ke zrání ukládalo, není nikde doloženo. Kvůli bezpečnosti, byly nakonec sklepy zavezeny.