RECENZE: „Four Hands“ Ireny a Vojtěcha Havlových je jako zenová zahrada otištěná do tónů

Manželská dvojice se na hudební scéně pohybuje už více než čtyřicet let. Za tu dobu si Irena & Vojtěch Havlovi vytvořili originální, ale posluchačsky přístupný rukopis, vystupovali ve Spojených státech, Africe i Japonsku. Za léta společného skládání a hraní se ze dvou muzikantů stal jediný dokonale propojený organismus. A to je přesně ideální výchozí pozice pro album, které na hráčské synergii stojí jako na úhelném kameni veškerého dění.

Devatenáct skladeb shromážděných pod titulem „Four Hands“ představuje první nový materiál, který Havlovi vydali po čtrnácti letech. Až dosud zůstávala jejich posledním počinem nahrávka „Smyčce“. Aktuální dílo rozčlenili do tří části – o první dvě se dělí oba zmíněné nástroje, tedy klavír (jedenáct položek v tracklistu) a varhany (čtyři), poslední čtyři kousky oba instrumenty spojují. Dělení na jednotlivé skladby, označené pouze názvem nástroje a číslem, nicméně nehraje tak podstatnou roli.

Kompozice totiž plynou jedna za druhou, momenty ticha mezi nimi jsou jen nádechem. Na „Four Hands“ autoři pracují s dědictvím minimalismu: často krátké, jen několikatónové fráze zde postupně variují, rozvíjejí a rozvádějí do kontrastních linek, nebo naopak kontrasty spojují do harmonických celků. Výslednicí jsou hudební meditace a oslava duchovního spojení dvou muzikantů, životních partnerů.

Síla tvorby Havlových tkví v čistotě výrazu. Minimalismus, byť jakési ozvěny Philipa Glasse tady, zejména ve varhanní části, můžeme zaslechnout, neslouží jako pracovní metoda, ale jde o něco, co přirozeně vyplývá z jejich vnitřní podstaty. „Four Hands“ působí jako zenová zahrada otištěná do tónů. Někdy v ní čas jen poklidně plyne, jindy dění rozčeří nečekané zrychlení. Jednou je muzika křehká, jindy temně vznešená.

Navzdory tomu, že se pohybujeme v hájemství pouze dvou nástrojů, navíc po většinu z hodinu a čtvrt dlouhé stopáže většinou sólových, máme co do činění s nahrávkou velice barevnou, snivou a pohlcující. Svůj díl přidává i výborný zvuk (album nahrál v kulturním centru Atrium na Žižkově Radek Horák), který dá vyniknout každé jemné nuanci ve hře manželů a zachycuje všechny dozvuky i doznívání nástrojů.

Věčně se vyvíjející hudební dialogy, jež nahráli Irena & Vojtěch Havlovi, dokážou uhranout. Hlavně tím, jak přirozeně tu hudba plyne a přitom nepůsobí prvoplánově nebo snad podbízivě. Label Animal Music vydal nesmírně silný, ale zároveň skromně nenápadný počin. Zážitek a čistá krása.